Even the most sadistic and destructive man is human, as human as the saint.

Hitler reacted primarily in a sadistic fashion toward people, but masochistically toward fate, history, the “higher power” of nature.

Nesmíme také zapomenout, že masochistické ponížení není opakem sadismu, ale součástí symbiotického systému, v němž úplné ovládání a úplné pokoření jsou projevy téže hluboce uložené neschopnosti prožívat plně svůj život.

Sadista usiluje o moc nad člověkem právě proto, že nemá moc skutečně prožívat svůj život, být.

Další charakterový rys sadisty tkví v tom, že ho vždy přitahují jen bezmocní, nikdy silní jedinci. Tak například zranit protivníka v boji dvou stejně silných jedinců není zdrojem sadistického potěšení, protože poranění v takové situaci není výrazem nadvlády nad obětí. Pro sadistický charakter existuje jen jedna věc hodná obdivu, a tou je moc. Obdivuje a miluje mocné, hrbí se před nimi, ale pohrdá bezmocnými, kteří se neumí bránit, a chce je ovládnout.

Sadista se chce stát pánem života, a proto je nutné, aby jeho oběť žila. To ho právě odlišuje od destruktivního člověka. Ten chce druhého člověka odstranit, usmrtit, chce zničit samotný život, chce život ovládat a přiškrcovat.

When blended with sexuality, the death instinct is transformed into more harmless impulses expressed in sadism or masochism.