Nikdo dohodnuté listiny nepodepisoval s iluzí, že by snad prováděl něco víc než prosazování vlastního zájmu a prestiže. Paradoxně však právě toto všeobecné vyčerpání a cynismus účastníkům umožnily transformovat praktické prostředky k ukončení jedné konkrétní války v obecnou koncepci světového uspořádání.

Anglie zpoza kanálu La Manche čekala, až Napoleon (a ve 20. století Hitler) udělá chybu, která jí umožní vojensky vstoupit na kontinent v roli obhájce mocenské rovnováhy. (Za druhé světové války současně čekala, až se do střetu zapojí Spojené státy.)

Zbývajících sedmatřicet německých států se seskupilo do entity nazvané Německý spolek, která měla poskytnout odpověď na odvěké evropské dilema: když je Německo slabé, je lákadlem pro cizí – především francouzské – intervence, a když je jednotné, pak má dost síly na to, aby samostatně porazilo své sousedy, a svádí je proto k tomu, aby v reakci na nebezpečí spojili své síly. V tomto smyslu lze tvrdit, že po většinu historie bylo Německo pro mír v Evropě buď příliš slabé, nebo příliš silné.

Rakousko, kdysi považované za jednu z nejsilnějších a nejlépe řízených zemí v Evropě, se stalo zranitelným vlivem své polohy uprostřed Evropy: kdykoli se kontinent zatřásl, dolehla sem odezva. Mnohojazyčný ráz říše ji též činil snadným terčem sílící vlny nacionalismu, síly, která byla ještě o generaci dříve v podstatě neznámá.

V mezinárodním uspořádání v éře studené války se odrážely dva typy rovnováhy, poprvé v dějinách navzájem podstatně nezávislé: jednak nukleární rovnováha mezi SSSR a USA, jednak vnitřní rovnováha uvnitř Severoatlantické aliance, jejíž působení bylo v podstatné míře psychologické. Evropa uznala americké prvenství výměnou za poskytnutí americké nukleární ochrany.

Žádná společnost nikdy neměla sílu, žádný vůdce odolnost a žádná víra energii nutnou k tomu, aby své zákony prosadila trvale na celém světě. Univerzální moc se prokázala jako nedosažitelná a islám v tomto bodě není výjimkou.

Pokud řádu nelze dosáhnout obecnou shodou ani jej vnutit silou, pak nelze jinak než jej za cenu katastrof a nelidskostí ukout ze zkušenosti chaosu.

Pokud je vláda považována za božskou, pak je každý projev nesouhlasu vnímán jako blasfémie, a nikoli politická opozice.

Podobně jako Machiavelli podává i Kautilja analýzu toho světa, který měl reálně před sebou, a poskytuje nikoli normativní, ale praktické vodítko k jednání. Staví přitom na stejné morální bázi jako Richelieu, který žil o téměř dva tisíce let později: stát je křehká struktura a státník nemá morální právo riskovat, že etické ohledy ohrozí jeho další existenci.