Režim v Severní Koreji nenaplňuje žádný – dokonce ani svůj vlastní, komunistický – akceptovaný princip legitimity. Jeho hlavním výkonem je, že dokázal zkonstruovat několik jaderných zbraní. K vedení války se Spojenými státy nemá žádnou vojenskou kapacitu, avšak existence těchto zbraní s sebou nese politické důsledky, jež neskonale převyšují jejich možný vojenský užitek.

Řečeno slovy Rooseveltova oblíbeného pořekadla, Amerika bude „mluvit tiše a držet silnou hůl“.

(jak to chmurně zhodnotil britský premiér Lloyd George) „množství malých států, mnohdy složených z lidí, kteří si nikdy předtím neustavili stabilní vládu, avšak bez výjimky zahrnujících velké množství Němců, kteří se halasně domáhají znovusjednocení s rodnou zemí“.

vlci a ovce dohodli na odzbrojení a jak ovce na znamení toho, že konají v dobré víře, poslaly hlídací psy pryč – a vlci je pak snědli.

Zakladatel samostatného Singapuru Li Kuang-jao, v dané době možná vůbec nejmoudřejší asijský představitel, byl otevřeným a odhodlaným zastáncem názoru (kterého se dodnes nezřekl), že americká intervence byla nezbytná, pokud se měla zachovat možnost nezávislé jihovýchodní Asie. Analýza toho, jaké důsledky by mělo vítězství komunistů ve Vietnamu pro daný region, byla do značné míry správná.

Snad žádná domácí diskuse v amerických dějinách nezanechala tak hluboké rány jako spory kolem války ve Vietnamu.