Měla Světlana Alexijevičová psát o hrůzách války? Ano! A má se matka zastat svého syna? Ano! No a mají se afghánští veteráni zastat svých kamarádů? Taky ano!

Kdyby tu neseděly matky těch vojáků, tak bych před tenhle soud nepřišla, přestože vím, že se mnou se nesoudí ony, ale bývalý režim. Myšlení není stranická legitimace, to do archivu neuložíte. Změnila se sice jména našich ulic, vývěsní štíty nad obchody i názvy novin, ale my jsme stále stejní. Ze socialistického tábora. Se starým lágrovým myšlením…

Co jsme vlastně zač? Proč je možné s námi provádět, co se komu zlíbí? Vrátit matce místo syna zinkovou rakev a pak ji přesvědčit, aby žalovala spisovatelku, která napsala, jak ona nemohla svého syna na rozloučenou ani políbit a jak výtažkem z bylin omývala a poté hladila jen zinkový plech… Co jsme to za lidi?

Závidím všem matkám, dokonce i těm, jejichž synové jsou mrtví. Seděla bych u hrobu a byla bych šťastná. Nosila bych mu květiny.

Nemůžu se zbavit pocitu, že válka je věc mužské nátury, mnohé z toho mi uniká. Avšak každodennost války je velkolepá. Apollinaire píše: „Ach, jak je válka krásná.“ Ve válce je všechno jiné, i ty, i příroda, i tvé myšlenky.

A nikdo si nepoložil otázku, čím to, že nám najednou v armádě začali umírat devatenáctiletí kluci. Způsobila to vodka nebo chřipka? Nebo se přejedli pomerančů? Jejich blízcí plakali, ale ostatní žili jako dřív, jako by se jich to netýkalo. V novinách psali, že naši vojáci budují mosty, vysazují aleje přátelství a naši lékaři léčí afghánské ženy a děti.

Zabíjení, to je prostě mačkání spouště. Učili nás, že přežije ten, kdo vystřelí první. Takový je zákon války. „Vy tady musíte umět dvě věci: rychle chodit a přesně střílet. Přemýšlet budu já,“ říkával velitel.

Každý voják měl sen… Tři sny… Tři vojenské sny: koupit matce šátek, přítelkyni kosmetiku a sobě slipy, protože tehdy slipy ve Svazu nebyly. Tak taková to byla válka.

Jenže já tam nechal krev… Svou… I cizí… Dávali nám vyznamenání, která nenosíme…