dějiny nacismu – a vůbec všech forem totalitarismu – nelze plně pochopit, pokud je omezíme na vyprávění o zlých lidech, kteří se vědomě a záměrně dopouštějí zločinů s cílem páchat zlo

Ovšem psát a vyjadřovat se s plným vědomím o svém omezeném vlivu je u intelektuálů, alespoň podle prvního zdání, výjimečně bezúčelný podnik – a přitom je to to nejlepší, v co můžeme doufat.

Marxismus je sekulární náboženství – to je evidentní. Ale které náboženství vlastně následuje, není vždycky zřejmé. Zahrnuje v sobě velkou část tradiční křesťanské eschatologie: pád člověka, Mesiáše, jeho utrpení, zástupné vykoupení lidstva, spásu, zmrtvýchvstání a tak dál.

Ztráta víry samozřejmě zdaleka není tak atraktivní jako víra; i když odklon od ní může být racionální, ztrácíte tím víc, než získáváte.

Mladí důstojníci, s nimiž jsem byl v kontaktu, pocházeli především z metropolí a měst, ne z kibuců, a díky nim jsem pochopil, co jsem měl chápat už dávno: že sen o venkovském socialismu je právě jen sen. Těžiště židovského státu budou a musí představovat města.

V následujících letech Izrael znehodnotí, podkopá a nakonec zničí význam a využitelnost holokaustu a omezí jej na to, co v něm již dnes přiznaně mnoho lidí vidí, totiž izraelskou výmluvu pro vlastní neblahé počínání.

Odjet do Španělska bojovat za republiku bylo nesmírně lákavé. Byl to způsob, jak se stát antifašistou, v atraktivním prostředí se zapojit do společnosti čelící velmi prostým dilematům.

stejně jako mnoho dalších přeživších se v této době cítili bezpečněji v poraženém Německu než v osvobozených zemích na východě.

Speciálně v Československu dospěl ústup od politiky a názorová privatizace od rozdrcení pražského jara velmi daleko. „Normalizace“, tedy čistky, jež odstranily tisíce mužů a žen ze všech veřejných či veřejně viditelných funkcí a profesí, proběhla úspěšně. Češi a Slováci se vzdali veřejného života a místo toho se uchýlili k materiálnímu konzumentství a formálnímu politickému konformismu.